Hledáte někdo inspiraci jak se....
Kap.....kap.....kap.....kap...... kapky krve co dopadají z mého bezvládného těla
Nebo klap…klap…klap… Jako kohoutek pistole při ruský ruletě, co teď hraju.
Nebo skřípání provazu na lustru na kterým visím…
Řinčení střepů, kterými se právě řežu do zápěstí…
Poslední bolestná myšlenka, když za zvuků rock'n'rollu skáču z 38.patra luxusního hotelu…
Kovově chladný zvuk ostří nože, kterým jsem právě proťala tepnu…
Bublání ve vaně značící poslední vzduch v plicích, který sem vypustila než sem navždy odešla do západu slunce.....
Poslední marný výkřik před tím, než celé moje tělo pohltí plameny živené benzínem…
Jediný zvuk startujícího auta než se kabina zcela naplní srtonosným plynem…
Skálopevné přesvědčení, že všechno bude TAM dobrý, těsně před tím, než si zapnu fén a schodím ho k sobě do vany…
Tříštivý zvuk bozbité flašky dvacetileté Whisky a poslední osudové dupnutí na plyn, než se mé auto námořnické metalízy zhroutí ze srázu......
Ohlušující zvuk stroje na zpracovaní vepřového masa, který pro dnešek neposlouží zrovna účelu, pro který byl stvořen…
Pomalu tikající červený panáček, odjakživa všechny upozorňující na hrozící nebezpečí......má ignorace tohoto jasného poselství…skřípění brzd a řev člověka, který si to bude nadosmrti vyčítat…ale já nemohla jinak-odpustťe mi......
Nechutný pocit bezmocnosti, když s betonovými botičkami padám přes zábradlí až moc špatně střeženého mostu…
S jasnou otázkou v očích-proč já?.....odcházím poté co stříkačka odměřila mé poslední vteřiny života.....s poslední dávkou
Ten pocit prázdnoty, když hodiny na zdi po babičce odbíjejí půlnoc…mé tělo svíjející se v křečích a ten jed mě pořád ještě neusmrtil… Ten starý známý cynický hlas v hlavě: „Prý to nebude bolet…Pche,je vidět že to ten pouliční prodejce na hlavní třídě nemohl nijak vyzkoušet. Kdepak, žádná z těch smrtí nemůže být horší než tahle.“ Z posledních sil mrštěná cínová soška, jako ocenění za léta dřiny, po starožitných hodinách…odbíjení vystřídal tříštivý zvuk rozbijejícího se skla a ručičky se navždy zastavily na dvanáctce. „Jaká ironie.“ Jédiné zlověstné uchechtnutí a vše jako vysvobození ustalo…
*Převzato od Naty. *
